------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Vzpomínka a poděkování poslané od Lojzíka Anderlů :

 JE TO V LIDECH

      Jak blízko se zdá být období, kdy jsem si myslel, že dvacet let je nekonečně dlouhá doba. To jsem byl ještě ve věku, kdy jsem si skládal hodinu k hodině, aby v konci naplnily celý den. 
Jednotlivé dny jsem pak vnímal jeden po druhém a naučil se každý prožitý den samostatně rozlišovat. Zvlášť výrazná byla sobota i neděle. Bezbřehé volno na užívání si života. 
To byl ještě čas, kdy se v souladu školních osnov  připomínala čtvera ročních období. 
O Vánocích pokrýval celou krajinu sníh, o Velikonocích běhali děti jako housata. Naboso. 
Pak přišla příprava na budoucí povolání. Vleklé roky studování, domácích úkolů, nekonečných chvil  na potítku. 
Ach jo, kde jsou ty nekonečné chvíle. A co potom vojna. Dlouhá jak Mléčná Dráha, kde konce nedohlédneš. 
V práci se pak čas začal odměřovat na kvartály. Pravidelný stereotyp, který jakoby zdánlivě čas zastavil. Ve skutečnosti  čas letěl dál mílovými kroky, jen se mrška vsáknul do každodenních povinností. 
Když jsem se před léty stal náhodným svědkem útržku hovoru, ve kterém se dva postarší lidé svěřovali s čerstvými dojmy ze setkání spolužáků  po třiceti letech, pojal  jsem  vážné podezření, že si snad vymýšlejí. V mém úsudku nebylo ani za mák zlomyslnosti, když jsem si myslel, že po takové době už si snad na školu nemůžou  ani vzpomenout… Dnes už jsem na vynášení ukvapených závěrů moudřejší . Tenkrát mi prostě chyběla zkušenost.
Dnes už vím , že člověk co prožil, je mozkovými buňkami zaznamenáno i uloženo a jako fotka v chemické lázni, může být vyvolána jakákoliv vzpomínka. Třeba po čtyřech desetiletích,  jak tomu bylo na našem jubilejním srazu. Srazu  spolužáků SPŠS v Klatovech.  Byli to stejné spolužačky i stejní spolužáci se kterými jsem prožil stejně krásné a bezstarostné odpoledne jako kdysi mnoho jiných. A nebylo to vskutku  tak dávno…Filmový pás vzpomínek běžel bez slepek i drápanců , a nechybělo u toho ani kamarádské popovídání. 
Měl jsem pocit, že se pro tentokrát čas opravdu zastavil.  Do čerstvých dialogů však přibyla moudrost , nadhled nad věci nepodstatné, ale i pokora k životu. 
Každý si totiž musel projít vlastními životními zkouškami, každý si na své cestě loknul z poháru hořkosti, každý prožil nějakou tu osobní tragédii a také každý zakopal pár pomyslných smírčích kamenů. V životě lidském prostě ani jinak nelze.
To, co čas nezměnil, je poctivý přístup k životu, nefalšovanost  projevu, ochota naslouchat a upřímnost projevu lidí naplněných láskou a štěstím.
Děkuji všem spolužačkám a spolužákům za pocit srdečné a příjemné pohody ,a bez ohledu na roky se těším na  „Někdy příště…“

 Lojza Anderle